15. - 22. června 2002
Dovolená na jachtě nás lákala pokaždé, když o ní kamarádi začali básnit. Nedalo jim tehdy moc práce nám vysvětlit, že letos je mimořádná příležitost se zúčastnit a slevy jsou zajímavé. Pro naše milované muže je to ostatně jeden z mála způsobů, jak pobýt u moře. Lehačka na pláži u hotelového komplexu pro ně nepřichází v úvahu. To co kupříkladu pro mne je zázrak ( minimálně týden nestát u sporáku mezi kastroly a vařečkami ), to jim připadá nudné a všední.
Už přípravy, které probíhali od začátku května v nás nastartovali ty nejsladší představy o dovolené. Původní složení posádky mělo být trošku jiné. Pavlovi i Gábině vtrhlo do příprav původně plánované těhotenství, které je zprvu trošku zaskočilo, ale potom radost z miminka přebila smutek nad zrušenou dovolenou. Na jejich místo jsme poměrně brzy a bez dlouhých průtahů dosadili Ivu s Honzou, kteří podobně jako my zrušili letos zájezd na hory, aby se dostali z finančního presu. No, ale nekupte to. Vždyť to všichni známe.
Radek se stal osou celé výpravy. Možná to sám nechtěl, ale nikdo se ho neptal. Vyplynulo to ze situace, protože byl na jachtové dovolené již dvakrát a ví, co je potřeba. Veze si tentokrát nejen Petru, ale i kluky. Úplně se překonával v obstarávání šnorchlů a potápěčských brýlí. Nakoupil i proviant dle předem stanoveného jídelníčku a připravil plán cesty. Náramná švanda nastala hned v Rejkovicích na srazu účastníků zájezdu, kde jsme si všichni zkoušeli v místnosti ty ploutve a Iva mě málem lehce propleskla, když mi předváděla s nohou na stole, jak jí ploutev pěkně sedne. Celá tempa se nasucho nezkoušela. To prý až na ostro. Radek se vedení ujmout musel, protože někteří z nás u moře ještě nebyli vůbec a jiní zase cestou k teplému jižnímu moři zasněně vzpomínali na své prázdniny strávené s rodiči u tmavého studeného Baltu s teplotou kolem 16° C. Šťastnější z nás znali Jadran pouze z pláže. Po různých peripetiích a nepředvídaných výdajích, jako například nákup imobilizérů do obou aut, Radek oprava kamery a jiných, nastal konečně den odjezdu, což byl náhodou i den voleb. Vzala jsem po práci holky a jejich zavazadla na týden k babičce a jela ze Pcher přes svou volební místnost v Holešovicích do Krče, kde jsem odevzdala děti do dobrých rukou. Tam mě vyzvedl Bača s Ivou, Honzou a Jardou a hnali jsme do Strašnic.
Konečně start
(14. 6. 2002)
Petra poučená odjezdem na Vltavu před dvěma lety, podávala kávu s bábovkou v naprostém klidu a beze spěchu v zadní části zahrady, když v tom v rádiu hlásili, že náš kus dálnice je ucpaný z důvodu nehody. Nebylo tedy doopravdy kam spěchat. Vyrazili jsme tedy až ve 20.50 hod.
Do Znojma bylo všechno v pohodě. Cesta odsejpala a na hranici obě naše auta dorazila současně přesně o půlnoci. Tam nás ale čekala první frontička. Na odbavení se všeho všudy čekalo necelé dvě hodiny. Ohromila mě bezcelní zóna. Vypadá to tam jako v hnízdě strašidelných zámků a pohádkových paláců. Čekání bylo poněkud dlouhé, ale žádné potíže nebyly. Po další asi půl hodině jízdy zastavujeme. Jednak nás trápí hlad, přestože normálně tou dobou stejně nikdy nic nekonzumujeme a taky potřebuji použít záchůdek. Bohužel u této benzínky na rakouském území žádný záchod není. S nostalgií vzpomínám na historky o voňavých a hrajících záchodech v Rakousku, které se u nás vyprávěli za totality. A ani následující zkušenosti z těchto místností je nepotvrdili. Většinou nás vítal nepořádek, špína a smrad. Využila jsem tedy přilehlého křoví a jedeme dál. Před svítáním dojíždíme kolonu. Někde daleko ve předu se stala nehoda. Ztvrdli jsme tam až do půl šesté.
V 7.30 h projíždíme rakousko-slovinské hranice, vítá nás slovinské sluníčko a teplota vzduchu je v 8.00 již 22° C. Příroda kolem je překrásná a Iva je okamžitě rozhodnutá oznámit Honzovi, až se tento probudí, že se už netouží odstěhovat na Šumavu, ale do Slovinska. Cestu lemují nádherné zalesněné kopce a malebná hluboká údolí. Zelená barva je jasně v obrovské převaze. Trošku nám naháněl strach přejezd hranic do Chorvatska, protože naše vozy jsou přetížené hektolitry vína, nějakou lihovinou a proviantem na týden pro deset lidí, což se nesmí. Naštěstí nás celník nevytáhl z osudí a nechal nás projet. Za hranicemi se příroda pořád drží ve stejné zelené linii, ale už se mění ráz zástavby. Domky tu nejsou tak pěkné jako ve Slovinsku, jsou poněkud strohé. V půl deváté nám zbývá něco kolem 400 km. Bača začíná pochybovat o tom, že cestou zpět zvládneme prohlídku Plitvických jezer a parku Krka a ještě v pondělí ráno včasný nástup do práce. Uvidíme. Je horko, ale cesta jde dobře. Míjíme vyhořelé domy, pozůstatky války, která se tu prohnala před časem. Sem tam se mezi ruinami objevují nové domy, ale většina vesniček je opuštěných a nevypadá to, že by se do nich měl někdy vrátit život. Naše putování stále nekončí. Přejeli jsme hory doly černý les a moře pořád nikde. Už se nás zmocňuje netrpělivost. A v tom ho vidíme !!! Azurově modrá zátoka se nedá přehlédnout.
V přístavním městě Šibeniku se nám po menších nesnázích podařilo vyměnit peníze a pak i dorazit na místo určení, tj. kotviště jachty na které společně strávíme další dny. Titěrná lodička byla moc roztomilá, stejně jako její kapitán Jindra, který tedy není titěrný, zato je mladý a sympatický.
Vypadalo to na lásku na první pohled, neboť v okamžiku, když viděl jak na palubu stěhujeme 70 litrů krabicových vín, spokojeně zahuhlal : " Vy budete dobrá skupina. "
Když se večer nachýlil, vyndali jsme kytaru, první krabčáky, vyvěsili jídelní lístek, uvařili první jídlo a Jindra nás trošku povozil, aby to zítra nebylo tak kách. PRVNÍ PROJÍŽĎKA se konala podél pobřeží. Marek s Tomášem si osahali kormidlo. Když řídil Tomáš, pádili jsme jako vystřelený šíp.
Klukům to vyloženě šlo. Po návratu do přístavu byla k večeři rýže s omáčkou
a poté se rozjel seznamovací večírek, při němž se celá posádka seznámila se všemi nápoji, které byly k mání. Kapitán sousední jachtičky se přišel zeptat, jestli ten zaparkovaný Passat s pražskou SPZ a bílou rakví na střeše, co má rozsvícená světla není náhodou náš. Náhodou byl Kučerů. Nebýt tohoto hodného člověka, tak bychom uvízli o týden později v přístavu se značnými problémy, takže jsme ho srdečně pozvali na naší seznamku. Zpívalo se, popíjelo a byla zas pohoda. Vůbec nevím, v kolik hodin se šlo spát, protože na dovolené je to stejně jedno. Spinkalo se nám opravdu báječně a za chvilku bylo ráno.
Ráno, den 1.
(15. 6. 2002)
Po probuzení mi nebylo úplně jasné, jestli se s námi houpe lodička, nebo jsou to zbytky včerejšího večírku. Snídaně byla bohatýrská - chleba, paštika, máslíčko, marmeláda, čaj a na závěr se podávala káva. Začaly přípravy na vyplutí. Se spřáteleným kapitánem ze sousední lodi jsme domluvili soutěž o to, kdo dojede ten den první. S Jindrou oživili vysílačky, abychom se mohli dorozumívat. Poté následovalo poučení o zásadním významu páčky na záchodě, která zůstane-li ve špatné poloze, potopí loď. Tato nakonec stejně nefungovala. A vyrazilo se. Marek nastoupil ke kormidlu a začal konečně první den naší plavby. Opět přišli na řadu míchané nápoje a Radkova přednáška o tom, jak je důležité dodržovat pitný režim. To ale každý stejně věděl, že nejhorší je zanedbaný pití. Roztřídili jsme boty od ploutví, aby nenastal zmatek, až budeme jedno nebo druhé potřebovat. Honza mínil, že by nedělalo dobrý dojem, kdyby někdo z nás dorazil do hospody s jednou botou a jednou ploutví. Vítr se opřel do plachet a my se kochali.
Hodně legrace jsme taky ten den užili s přišíváním plyšového papouška na plachtu. Iva vyndala šití a všichni ostatní jí přeochotně radili., ,jak to má nejlíp udělat, aby papoušek vypadal, že právě přiletěl z Austrálie.
Škoda, že jedna rada od druhé se poněkud lišila. Papoušek dokonce chvilku vypadal, že jsme ho právě odlovili a necháváme si ho vysušit na později. A nakonec se ale přeci jenom usadil. Jachta brázdila mezi spoustou různě velikých ostrůvků. Byla nálada, vinný střik i beton. Mazalo se zvenku i zevnitř.
Než se kdo nadál,byl čas k obědu. Každý obdržel plechovku westernových fazolí a skývu chleba.
Jen Jarda obědval utopence z Kostelce, protože na fazole si prý
nikdy nezvykne. Po obědě se kotvilo v zátoce na ostrůvku Nikola. Koupali jsme se. Moc nám to slušelo s
ploutvemi, brýlemi a šnorchlem. Byl to pro mě skutečně zážitek.Nikdy jsem neměla k něčemu podobnému příležitost. a svazovaly mě zábrany dýchat pod vodou. Bylo to sice nepřirozený, ale krásný. Kam oko dohlédlo, všude byly ježci. Děsilo mě, že když připlavu hodně blízko ke břehu, tak si ho píchnu do nosu. Iva si hned
na jednoho šlápla.Chytla ho patou přes ploutev. Ani práce ploutví nebyla pro mě přirozená věc. Každou
chvíli mi nohy ujely do klasického tempa. No ale nakonec se mi to přeci
jen zdařilo. Po dně ležela spousta slimáků,připomínajících velký,
dlouhý hovno.Iva ztratila kroužek od šnorchlu a pak se hned učila s Bačou tento
používat pod vodou a hned se málem utopila. Voda jí stříkala ze všech otvorů a Iva bědovala, že jí natekla nosem do hlavy. Pěkná taškařice to prostě byla. Z další odpolední plavby si toho mnoho nepamatuji. Mezi naší a tou druhou loďkou proběhl doopravdy urputný' boj o prvenství. Marek skočil ke kormidlu a soupeři
zůstali daleko vzadu.
Nocovali jsme ten den li ostrova Murter v zátoce Školjič přivázáni k molu. Měsíc nádherně svítil a našimi dalekohledy se daly dobře pozorovat jeho
krátery. O dalekohledy a tento pozoruhodný zážitek se střídala celá výprava. Honza lezl jako píďalka po balvanu na špici mola a v pokleku se snažil zapřít o ně.j dalekohled tak., aby se tento nechvěl a dal se jím měsíc dobře zacílit.
Moc to nešlo. Jedna nervózní paní neměla pro naše astronomické bádání příliš velké pochopeni a obořila se na nás. ať prý neděláme takový kravál, že jí v loďce spí děti. Tak večer probíhal v tichém hovoru bez písniček. Nakonec z celé společnosti zůstala vzhůru jen Iva a já . Kecaly jsme spolu docela dlouho a najednou viděli něco velmi zvláštního. Spící kapitán .Jindra se asi chtěl ze spaní na úzkém loži otočit nebo co? Z ničehož nic totiž najednou skočil snožmo dolů, jednou nohou se tam odrazil, udělal ve vzduchu piruetku, skočil zpátky do pelíšku a spal dál ??? Vůbec nám to ráno nebyl schopný vysvětlit.
Ráno, den 2.
(16. 6. 2002)
Vstávalo se v 8.00 hod. Následovaly rituály - hygiena, snídaně.Dále pak přišlo na řadu ošetření spálenin, jako např. Honzíkovy nárty. Potom jsme ale pod plátěnou stříškou, která nás chránila proti slunci uviděli po molu přicházet nohy, jasně náležící domorodé ženě, která tlačila zahradnické kolečko. Na kolečku byly nakupeny různé lahve a zelenina. Zatímco posádka naší sesterské jachty si nakupovala haldu zeleniny, seznamoval nás Radek s tím,co se skrývá pod slovem trávarica a obratem ruky si hned litránek této domácí lihoviny zakoupil.
Mně a Honzovi se zase zalíbila láhev, která měla na svém dně hrstku mandlí. Tak jsme si ji koupili na půl., že ji jako budeme užívat dvakrát denně po malých dávkách jako léky. Z počátku se nám doopravdy dařilo dávkování dodržovat. Zatímco Radek při pohledu na odplouvající rybářskou loď plnou potápěčů téměř ronil slzy, my ostatní jsme dosnídávali a potom napnuly plachty a téměř v bezvětří se vydali dál. Plavba byla klidná., ale protože nefoukal vítr, bylo nemožné vedro. Uchýlily jsme se s Ivou a Petrou na špičku do stínu plachty a vegetily.
Asi po hodině se k nám vítr přeci jenom přidal a plavba byla hned dramatičtější.
V jednu chvíli byl náklon tak obrovský., že vylítly i hrnce z kredence. O to jsem ale přišla,
neboť mě ta
chvíle zastihla zrovna na záchodě, takže
jsem to zpozorovala jenom díky tomu, že mi nad hlavou přes okénko zuřivě přeletěla plachta
při přeplachtování. Dívali se
pak na mě pak všichni jako na exota, že se mi tam nic nepřihodilo a ještě si
ničeno nevšimla. Jen mě zarazil ten rachot těch hrnců. No když sedím tak sedím a
nic mě nemůže vyrušit. Plulo se asi do 16.00 hodin. Trošku na mě padla únava to
asi z toho užívání a
zahnala mě do kajuty .Asi po půl hodině dřímoty, slyším, že stavíme. Kluci
vyhodili kotvu a naše výprava se vydala na pivo do hospůdky na ostrově Žut. Jako
spojka lodi s hospodou nám posloužil záchranný člun., na kterém se přepravila
Petra s Ivou a děti.Jarda
s Radkem je tlačili před sebou a mě vezl Bača na mé nové,modré průhledné
nafukovací matraci.
Byli tam krabi, ropušnice a sem tam poustevník. Pří,jemně osvěženi ,Jsme se
vraceli k.jachtě. Úlohy se v naší rodině obrátily, tak že teď
se vezl na matraci Bača a moc si to pochvaloval slovy: "Do hospody já mámu, z hospody máma mě!"
Ještě musím popsat drama při obědě. Na jídelníčku byly ten den rybičky v tomatě, takže každý vyfasoval svou plechovku,kterou si musel otevřít sám pomocí takového toho poutka na víčku. Všichni jsme jako naschvál měli zrovna na sobě bílé košile. Téměř každý měl tu a tam na té své košili po jídle nějaký ten tomatový flíček, ale co předvedl Honza skutečně nemělo obdoby. Já jsem tedy přímo neviděla. co se tam přesně stalo., ale když jsem se vrátila na palubu, vypadalo to, že Honzovi v plechovce vybuchl ruční granát v okamžiku, když zatáhl za to očko.Celá paluba i všichni přítomní byli od hlavy až k patě zacákáni kečupem a tu a tam byli i ozdobeni rybkou. Výbuch jen těsně minul naše otevřené okénko do kajuty.
Takže po návratu z hospody k lodi
ještě celá posádka chvíli skotačila ve vodě a potom se vyplulo dál. Byla to divočina. Loď se řítila ,Jak pominutá a vzápětí
,jsme přišli o Ivaninu košili a Radkovo pruhované tričko, Nemělo smysl chtít.je
zachraňovat., protože ty věci šly okamžitě ke dnu. Oba chviličku truchlili, ale
jejich splíny rozehnali delfíni. kteří se nedaleko nás na chvilinku objevili.
Dali jsme si každý nějaké to pivko.
Marek s Tomášem šmejdili po dně zátoky a hledali "poklady".
Byla to jízda, každý se zhvízdal, zvlášť tedy já a Honza. Rozdávali jsme si mandlovici, coby léky 2 - 2 - 2 paňáky denně a Honza to zapíjel střikem, tak že mu bylo moc veselo. Chopil se kormidla a dělal s námi alotria. Loď se řítila obrovskou rychlostí a skoro ležela na boku. Pak začaly manévry. Na Jindrův povel doleva, doleva, vykřikl Honza: "VČÍL !" a otočili jsme se dvakrát dokola kolem své osy.
To už ale
bylo všem jasné, že po každém takovém včíl nastane mela. Jeho vrcholné číslo (a
že jich ten den měl!) bylo, když na sklonku
dne trefil přesně vytýčenou mezírku mezi ostrůvky za předpokladu, že bude mít
jakési kužely s ryskou na břehu v zákrytu. Vše to zvládl a štastně nás dovezl
až k molu. On sám byl taky na mol, ale velmi
populární.
Po přistání byl najednou Jarda z ničehož nic v gala a hecoval ostatní, ať hodí kostrou, neboť hospoda čeká. Do hospody šli s námi i Hupíček s papouškem. který měl právě nové jméno, co mu dal Marek. Když jsme přemýšleli jak ho pojmenujeme, tak si nás Marek změřil pohledem a vyhrkl KRRABČÁK a papouškovi to už zůstalo. Večeřeli jsme pod širým nebem. Hupík s Krrabčákem se tam uvelebili na větvi a sledovali cvrkot.
Při obsazování míst u stolu, to chvíli vypadalo, že hrajeme škatulata,
škatulata hejbejte se. Jindra nám trošičku přiblížil,co v jídelníčku nabízejí.,
a co by nám tak mohlo chutnat. Stejně jsme nebyli moc moudří. Pak nám přinesli
na velkém tácu několik syrových ryb na výběr. Ukázali jsme si na tu, která se
nám líbila a čekali co se stane. Asi po půl hodině to přinesli. Jarda s Jindrou
si ale opatrně dali něco vepřového s hranolky, Marek jakéhosi hlavonožce a my
ostatní ty ryby. Ryby byly naservírované všechny na jednom společném nerezovém
tácu.Byly dobré. Celá večeře byla však hodně drahá.Spát jsme šli brzy.
3. den
(17. 6. 2002)
Spadl mi do moře ručník, ležel si úplně klidně na dně. Radek se obětoval a skočil mi pro něj. Tak se pozná kamarád, skočil by pro vás třeba do moře skočí.
Potřebovali jsme načerpat vodu, ale vedle kotvící loď nám poněkud
překážela. Čekalo se tedy než odjedou. Když bylo čekání už moc dlouhé,
přeparkovali jsme a v tom oni zvedli kotvu odpluli. No klasika. A opět se naše
jachta vydala na moře. Jindra se nezdál být ve formě. Na všechny otázky jen
kýval nebo kroutil hlavou a říkal tomu dehydratace. Zase nám to pěkně foukalo a
tudíž i pěkně rychle jelo po hladině.
Zbývala nám už jen půlka chleba a bylo tedy potřeba někde nakoupit a prohodit jídelníček, protože na zeleninový salát nebyly zrovna suroviny. Jindra nás dovedl do Maríny na ostrově Kaprije. Přirazili jsme k molu a hned se přihnal domorodec a chtěl okamžitě inkasovat 100 Kun za stání. Tak Jindra, Honza a Bača zůstali na lodi, kroužili nedaleko a čekali" až si mi ostatní, co šli nakupovat, zase naskočíme.
Přeci jen se nám povedlo koupit zeleninu, takže bude zítra. Opět se chopil kormidla Honza a jachta se řítila dál. Ten den nám taky Iva
málem
zmizela v moři. Chtěla se vykoupat na laně za lodí. Skočila tam a chvíli to vypadalo, že o ni přijdeme. Voda se jí valila přes obličej,
ale držela se statečně. Nervózně jsme se vrtěli na palubě a snažili se jí co nejlépe poradit
jak to má udělat. Jen Honza nevzrušeně sedě jako by se ho to vůbec netýkalo. Na konec mu to ale asi nedalo a s výkřikem:
"Uhni,
to je moje soutěž." vzal do ruky lano a svou ženu vytáhl na palubu. Další exhibici předvedl Radek. Spustil na poměrně dlouhém laně velkou duši od AVIE a dělal na ní
neuvěřitelné vylomeniny.
Chvíli byl na ní, chvíli byl pod ní. Různě ji oblézal, přelézal a propadal se do ní. Chvíli v ní i visel nohama nahoru a hlavou dolu pod vodu. Petra nebyla zdaleka tak klidná jako Honza. I Radek pak představení zdárně dokončil.
Závěr plavby třetí den byl divočina sama. Chvílemi jsme skoro
máčeli zábradlí ve vodě. Bála jsem se, že se cvakneme. Jindra mě ale ujišťoval,
že se mu to ještě nikdy nestalo. Konečně zátoka, kde
budeme ten den nocovat uvázáni u bójky. Hned k nám vystartoval domorodec na
člunu a vyinkasoval 50 Kun parkovného. K večeři byly špagety s rajčatovou
omáčkou. Radek se vydal na noční potápění.
Za chvíli se vrátil s malou chobotničkou.Byla to atrakce hlavně pro kluky. Nakonec ji pak pustili zpátky do vody. Večer jsme si vyprávěli. Byl to moc pěkný večer papírových tříkorun. Všichni kromě Jindry vytahovali jednu vzpomínku za druhou.Bača došel k závěru, že Jindra neměl asi žádné dětství, když si nepřihřál svou
polívčičku a jenom nás mlčky poslouchal. Vybavily se nám již dávno zapadlé
klenoty. Nejvíc zabodovala Iva se zmrzlinou na čtverhranné oplatkové mističce.
Tvrdošíjně jsme trvali na tom, že si nic takového nepamatujeme. Až když si Bača vzpomněl, že se jí vždycky
nejdřív ukously rohy, tak se nám najednou rozsvítilo. Radek byl z toho osvícení
radostí úplně v transu. Přišly na přetřes i maličkaté kojenecké lahvičky
naplněné malinkatými barevnými bonbónky a s připevněným růžovým miminkem. Šlo se spát asi kolem půl noci.
Ráno, den 4.
(18. 6. 2002)
Bylo příjemné. Když jsme vylezli z pelíšků, visel už Jindra v té duši ve vodě a
ráchal se.
Otužilci se vykoupali a po snídani se vyplulo.U kávy nám Jindra
četl ze svého lodního deníku, ve kterém měl do detailu zpracovaný
postup co dělat v případě, že je loď ohrožena žraloky. Potom tam bylo i
několik důležitých bodů, co je a co není na lodi dovoleno. Loď musela plout na motor
a protože nastalo bezvětří .Tak jsme si alespoň
zazpívali a zase zahlédli delfíny. K obědu byl odsunuty
zeleninový
salát. Loď právě mířila k pohádkovému ostrůvku s majákem.
Příprava salátu byla docela zběsilá, protože jí předcházela i zběsilá konzumace krabčáku. Nakonec jsme si rozdali salát do mističek a Tomáš ho obratem ruky hodil do moře. Kolem dokola se rozběhla rajčátka, okurky a papričky to vše v jogurtu a uprostřed toho všeho se kolíbala miska. Radek pro ni hupsnul. Stále vládlo bezvětří. Jízda byla pomalá, tak jsme zahájili koupání z lodi. Pak bylo ještě ten den jedno koupání v zátoce. Před tím si ale Jindra dal dvacet, unavený střikem a sluncem.Když zakotvil, pozoroval posádku, jak skáče do vody. Když už tam všichni byli, tak mi povídá: "A co budeme dělat my, normální lidi? Dáme si kafe?" Kafe si nakonec dali všichni. Udivilo nás, že už je pět hodin. Takže honem zakotvit. Ten den to bylo v zátoce Rogač na ostrově Šolta. Rostly na něm palmy a cesta do hospůdky byla mírně do kopce s pěknou vyhlídkou na moře. V tu ránu seděli Hupík s Krrabčákem na palmě. Chvilku jsme počkali až, se toho ti dva nabaží a pokračovali do hospody. Vyzvedli jsem si cestou na lavičce sedícího Jardu s Jindrou. Seděli tam, zabráni do rozhovoru, nožku přes nožku jak dva lázeňští hosté. Restaurace měla pěknou, velkou předzahrádku, na které bylo Honzíkovi neuvěřitelné vedro, takže se ksichtil a byl otrávený. Ti dva lázeňští hosté se k nám nevešli, takže večeřeli až na druhém konci restaurace a mi neměli prakticky žádný přehled, co konzumují. Snažili se, pochopitelně, k nám přiblížit, ale povedlo se jim to asi na třetí pokus přískokem. Když přes několik stanovišť dorazili až k nám, byli už notně veselí. Báječně jsme se tam ten večer najedli a okusili různé chody i nápoje. Při odchodu nám Jindra tajemně zašuškal: "Jděte napřed, musím si ještě něco koupit." Vypadal tak tajemně, že to dělalo dojem, že má schůzku s překupníkem drog. Ovšem za chvíli se vynořil ze zatáčky trošku nejistou chůzí a v ruce držel velikou zmrzlinu. Nejistou chůzi měl i Jára . Co ti dva ten večer vypili, nevíme. U lodi nám najednou Jára povídá, ať jdeme domů bez něj, že se ještě trošku projde. Snažili jsme se mu v tom zabránit výkřiky jako: "Jardo neblbni, tady se nemůžeš tak sám potulovat, ztratíš se, jsme v cizině." Jen Jindra s ledovým klidem vykřikoval: " Nech ho, je to ostrov. Ráno ho na druhý straně nabereme!" Chvíli jsme ještě poseděli na palubě a vyměňovali si vtipy pro dospělé a pak šli spát.
Ráno, den 5.
(19. 6. 2002)
Toto ráno nám nenaskočil motor. Chlapi do něj chvíli moudře hleděli a kapitán
usoudil, že motor se zlobí, protože se na něj celý týden
nikdo z nás nebyl podívat a vykřikoval zkušeně: " Už vím,co tomu je, je to
rozbitý." Na to dostal motor napít nafty ze stojanu a naskočil. Koupili jsme si
s Honzou pohledy, ale známky ne, protože pro ty se v Chorvatsku chodí výhradně na poštu. Další kus cesty se posadil za kormidlo
Jindra, takže to v nás vyvolalo dojem, že je vše v naprostém klídku a že se
nemůže nic stát. Ten dojem musel získat i on, protože nám potom nebyl schopen
vysvětlit, jak se mohlo stát, že jsme jen těsně minuli vytřeštěného rybáře na
miniaturní pramičce.
Po obědě jsem ale zase já nemohla vysvětlit, jak se mi mohlo stát, že jsem se skutálela po zádech na dno paluby a hlavou podrazila nohu podpírající stolek, na kterém ještě před chvílí stál velký hrnec od polívky. Nic se mi nestalo, jen mě ten stoleček maličko majznul do čela. Chtěla jsem si původně sednout ke všem zády, čelem do podpalubí na poslední schůdek a netrefila se. Vzhledem k denníku mě zajímaly i názvy ostrovů. Bylo mi však divné, že už mi třetí den Jindra lakonicky odpovídá: " To je Šolta." Zbyla nám ještě Becherovka. Vykoukla na mě při čištění lednice. Od té doby rozumím obratu "náhlá smrt". Z našeho nákupu na Šoltě v zátoce Maslenica mám ten den hodně fotek a žádné vzpomínky. Jediné na co si vzpomínám, je kus velikého melounu .
To bylo odpoledne. Večer už se mi vzpomínky zase vrací. Loď byla na kotvě v
zátoce Šešula. Marek tam viděl ve skále schovaného velikého kraba a viděl i
světélkující plankton.
Večer bylo všemi hlasy dohodnuto, že se jako ráno vstává za tmy na noční plavbu.
6. den začal časně
(20. 6. 2002)
Vstali jsme skutečně ve tři a odhodlaně se choulili na palubě a přesvědčovali sami sebe jaký je to báječný zážitek. Některým se to nepodařilo a nenápadně se vytratili zpátky do pelíšků. Zůstali jen ti skalní. Kapitán Jindra, Jarda, Bača a já ( Renča). Nevím, co od té jízdy čekali oni, ale já jistě východ slunce.
Byl nádherný. Po dvou hodinách čučení do tmy, konečně přišel. Trošku mě ale rozptyloval trajekt, co jel kolem a rozhoupával nám jachtičku na úplně jinou stranu a posílal k nám veliké boční vlny. Zrovna, když mě napadlo, jaký máme na stolku bordel, jedna silná boční vlna nám z něj shodila misku s těstovinovým salátem. Vypadalo to, že tudy prošel někdo se slabším žaludkem. Dlouho jsem na to přitrouble koukali a pak to vzali kýblem.Celou tu cestu se Jindra těšil na snídani v Rogoznici, kde mají už takhle ráno čerstvé koblihy. Opravdu ti nejskalnější námořníci tam snídali koblihy a pivo.
Jindra si šel zdřímnout a Kučeři zase projít po přístavní kolonádě a pak cesta dál.Přišla další zastávka na šnorchlování a koupání. Parkujeme pěkně podél celé šířky mola. Jarda se sháněl po papíru na záchod a loudil na Jindrovi, ať mu prozradí svoje místo. Když tudy několikrát za léto projíždí, musí tu nějaké mít. Jindra zapírá. Pak přijela taková velká jachta s domorodým zbohatlíkem (kufřík, bílé ponožky v mokasínech a chování neotesance.) Z jeho gestikulace bylo jasné, jak moc se zlobí, že mu překážíme na místě, kde denně vystupuje. Kapitán dělal mrtvého brouka a když jsme se ho ptali, co jako ten chlap říká, odpověděl suše: " Ze blbě stojíme." a dál hrál hru na hluchý kopřivy. Pán naskočil do taxíku a odfrčel. Vystřídalo ho auto s naší SPZ. Vystoupila rodinka a taťka na nás vyzvídal, je-li na dně nějaký život, že kvůli tomu vlastně přijeli až sem. Zašli dál za skalní výběžek a tam šnorchlovali. Od nás bylo na ně špatně vidět, ale Jarda najednou vyhrkl: "To jsou ale TANGA !" Z dálky se mi zdálo, že by to mohl být i muž. Vyndala jsem si dalekohled a začala postavu studovat. Pánové ale byli jiného názoru -jasná ženská. Najednou postava na chvilku zmizela za skálou. Neopatrně jsem si triedr položila na stolek a když se postava znovu objevila, byly dokonce oba dalekohledy beznadějně obsazené a Jindra s Honzou nadšeně vykřikovali: "Je to ženská, je to ženská." Potvrdil to nakonec Jarda, který šnorchloval, prý omylem kolem a prý omylem se vynořil těsně před ní a zjistil tak, že žádná tanga ani jiné plavky nemá.
Naše báječná dovolená se chýlila ke konci. Poslední plavba. Vítr fičel jako na rozloučenou. Opřel se nám s vervou do plachet. Pánové se strkali u kormidla a naposledy závodili, kdo smočí zábradlí. Jarda se tak rozvášnil, že přehlédl jachtu zprava a málem ji sestřelil.
Celá posádka byla v euforii a proto nám to přišlo strašně k smíchu. Možná taky
proto, že vinný střik neustále koloval, takže naše strachové buňky byly notně
otupělé. Poslední zastávka ve Vodici byla v pátek po poledni. Vodice je už
typické pobřežní, přístavní městečko s řadou restaurací, hotelů a stánků se
suvenýry.V těch se mi podařilo ukořistit něco pro holčičky, protože jinak jsme
projížděli téměř opuštěné ostrůvky a obdivovali ta panoramata. Při procházce
přístavem, na nás brzy zamávala vyhovující hospůdku. O pár minut později už
lítalo Karlovačko vzduchem.
S přibývajícími pivy jsem připadala Jindrovi asi málo veselá, protože
mě nic na nápojovém lístku neupoutalo. Pořád řešil, že budu tedy asi na dně a jak jsem se tam sakra dostala. Když už to řešil asi půl
hodiny strašně mě nahlodal a bylo z toho banánové frapé s rumem a
když to stále nevypadalo na odchod, přidala jsem k němu též
Karlovačko, protože Petře a nejenom jí dělalo náramně dobře. Bylo to opravdu
ono. Odrazilo mě to od toho dna a koplo zpátky mezi
kamarády. Při cestě zpátky na nás vykoukla ze sousední restaurace
dřevěná mombaska v životní velikosti.
Číšník se nestačil divit, když se tam naši kamarádi s ní začali
fotografovat, ale nechal je. Cesta zpět na loď byla hodně rozevlátá. Před jednou
hospůdkou seděl u stolku Jelínek a chtěl nám zabavit Jindru., ale nenechali jsme si ho za žádnou cenu vzít a násilím ho táhli za
sebou. On se- pravda vůbec nebránil. Bača měl potom problém strefit se do lodi
a skočil těsně vedle, při čemž si rozsekl holeň o loď a měl tam neuvěřitelnou fialovou bouli. Moc
ho to bolelo.
Následovalo pár posledních poryvů větru, párkrát jsme se zhoupli na vlnách, potom ostrá zatáčka, při které mi Iva srazila mé obnošené sluneční brýle do vody a konec plavby. Za všeobecného veselí se naše jachta vrátila šťastně na stejné místo, za kterého před týdnem vyplula. Všichni, až na mě, naskákali ze špičky do vody. Musela jsem taky, nezachránila mě ani hra na zdravotní dozor. Jen děti nám nadšeně mávali a ochotně házeli lahve s vinnými střiky. A začala příprava na rozlučkový večírek. Každý z nás byl v gala. I Jindra měl nové tričko. Marně jsem se dohadovali co může mít v té ohromné tašce, když mi viděli jen pruhované tričko, plavky, bundu a baterku. V restauraci byly opět zmatky, protože to vypadalo, že nebudeme sedět pohromadě. Personál měl ale pro naší nerozlučnou skupinu docela pochopení a přešoupal stoly, židle i hosty, až nás dostal k jednomu velkému stolu. Večeře byla dobrá. Dokonce nám dovolili zpívat a hrát. Večírek potom pokračoval posezením na palubě a vyvrcholil hodinkou vtipů pro dospělé. Poslední noc byla krátká a klidná.
Ahoj moře !
(21. 6. 2002)
Ráno byla ještě obvyklá snídaně a potom už jen stěhování věcí do aut. Dlouho jsem dumala, co si obleču na cestu, aby to bylo pohodlné. Při transportu věcí na břeh mi do vody spadl molitanový polštářek, který ze začátku hezky plaval. Bylo tedy nutné, abych ho vylovila. Bača mi hned radil: "Hlavně tam, prosím tě, nespadni." Takže když jsem vylezla, celá mokrá z vody a bylo tedy nutné zvolit jinou variantu oděvu, jenom kroutil hlavou. Nastala smutná chvíle loučení s Jindrou. Dostal se nám docela hodně pod kůži.Má asi stejnou krevní skupinu jako my. Dohlížel na nás až do posledního okamžiku. Možná chtěl mít jistotu, že se mu druhou stranou nevrátíme na loď. Kučeři měli opravdu trochu problémy s tou vybitou baterkou, ale Jindra nezklamal a odněkud vyčaroval potřebné kabely nebo co všechno, takže nakonec jsme mu přeci jen zamávali a vyjeli. Cesta byla dlouhá, horká a úmorná. Potkalo mě několik těžko vysvětlitelných příhod. Asi po hodině jízdy nám bylo všem tak hrozné horko, že nás napadlo vystoupit z auta a sundat si kraťasy a pokračovat jen tak. Po dalších asi 5O km mě začala podlaha pálit do chodidel, a tak jsem zjistila, že moje botičky zůstaly stát u silnice tam, kde jsme se svlékali. Vůbec mi nebylo divné, že jedu takovou dobu bez nich, protože celý týden se boty na palubě odkládali. Na Bačovi bylo vidět jak je rád, že netrvám na tom se pro ně vrátit. Další nehoda mě potkala na Plitvických jezerech. Dodnes to nikdo ze zúčastněných není schopný vysvětlit. Přede mnou šel Bača a za mnou Iva s Honzou a přes to jsem se jim dokázala ztratit. Nevěřili mi moje tvrzení, že jdu pořád po obrázkách parníčku k jezeru. Tvrdili mi, že si asi pletu parníček s vozíkem. No copak jsem magor ? Dojem z Plitvických jezer nám to ale nezkazilo. Jsou nádherná.
Noc nás zastihla v Rakousku. Bača se pohodil na odpočívadle do trávy a mi ostatní se stočili do auta a po pár hodinách pokračovali Hranice byly všechny volné, takže se daly pro frčet bez potíží. Jen na té naši na té poslední byl zádrhel. Celník, co prohlížel pasy se najednou naklonil do okénka a vyvolal mě křestním jménem. Řekla jsem zde, abych se oplátkou dozvěděla, že mám neplatný pas. Musím prý si ho tady dole podepsat. A to jsem prosím s ním byla i na Kanárech a nikdo si toho nevšiml. Celník se tomu zasmál a nechal nás pokračovat v cestě. Protože se naše auta už v Šibeniku rozdělila, poslali jsme Radkovi sms od Znojma, kde že jako právě jsou. Právě byly shodou okolností jen asi 5 km za námi. Následovalo nadšené vítání, jako kdybychom se kdoví jak dlouho neviděli a šli jsme ještě na společný oběd. Tam Ivu ohromil Honza výkřikem: "Dám si ježka'". Ona si myslela, že je pod vlivem mírně nechutného vtipu, který nás celou dobu provázel a on zatím chtěl jen místní pivo téhož názvu. Po dojezdu do Strašnic si Jarda jen přelezl od Radka k nám a FRR domů.
A TO BYL DEFINITIVNÍ KONEC
Poslední věta patří Jindrovi: Naše dovolená byla moc fajn i ty jsi k tomu hodně přispěl. Diky.
Celé to na vlastní kůži zažila
a vlastní rukou zapsala Renata.
zpět - další příběh